Roušky v Belgii zatím povinné nejsou, ale situace se tady mění každým dnem, popisuje situaci Čech žijící s rodinou v Bruselu. Dušan prozradil, co zažil po návratu z dovolené v Itálii.
Dušan (44) se do Bruselu přestěhoval před třinácti lety za svou přítelkyní Kateřinou, která pracuje v Evropské komisi. Pro něj však bylo hledání zaměstnání komplikovanější. Bránila mu v tom zejména jazyková bariéra v podobě francouzštiny a vlámštiny. Hledání ale nakonec bylo úspěšné, Dušan už mnoho let pracuje pro nadnárodní společnost, která vyrábí strojní a průmyslové filtrační systémy.
S Kateřinou jsou dnes manželé a vychovávají společně dvě děti, které se jim v hlavním městě Belgie narodily. Obě dochází do evropské školy, kde jsou třídy rozděleny podle národností. Obě tak mají české spolužáky i učitele.
Jak po těch letech v Bruselu zvládáte francouzštinu a vlámštinu?
Manželka se naučila řeč v práci, v rámci zaměstnání dostala možnost studovat místní jazyk. Vybrala si francouzštinu, a tu studovala současně při práci zhruba pět až šest let. Já osobně francouzsky moc neumím, domluvím se jen obecně. V práci mluvím anglicky, navíc ovládám a používám polštinu a ruštinu. Firemní jazyk je angličtina, takže lokální jazyk moc nepotřebuji.
V Bruselu jste už třináct let, nechybí Vám Česko?
Ano chybí, plánujeme se vrátit domů. Myslím si, že už je na čase. Hlavně proto, abychom se ještě byli schopni zařadit do českého pracovního systému. Nejvíce nám chybí rodina, český jazyk a hlavně česká mentalita. To je ten hlavní důvod, proč se chceme zpátky.
Velká část světa nyní řeší situaci okolo koronaviru, jaká je situaci v Belgii?
Belgie zareagovala více méně stejně jako Česká republika, jen o něco později. Ta opatření jsou ale v podstatě stejná. Jen nejde přímo o nařízení, ale o doporučení vlády.
Můžete říct nějaký příklad?
Například lidé z kanceláří pracují z domu, to je dané. Firmy, které nemohou zaručit zaměstnancům doporučený rozestup jsou zavřené. Takže je aktuálně vše, kromě obchodů, čerpacích stanic a přepravních společností, zavřené. Rozdělili to podle toho, jaké služby a obchody jsou nutné k přežití. Takové služby pak fungují, zbytek má zavřeno. Firma, ve které pracuji já, dodává filtrační systémy i do zemědělského a potravinářského průmyslu, což jsou teď velmi nutná a vytížená odvětví. Díky tomu stále fungujeme a já mám práci.
Jak jsou na tom školy?
Ty jsou také zavřené, děti se učí z domu.
S dětmi se učíte vy?
Částečně, výuka probíhá z velké části přes internet, my akorát dostáváme emaily od učitelů. Ty přichází každé ráno a je v nich plán učiva na daný den. Děti pak mají s paní učitelkou velký konferenční hovor, kterého se účastní celá třída. Ten trvá zhruba dvě hodiny a proberou v něm novinky a těžké učivo.
Můžete chodit na procházky?
Ano, belgická vláda doporučuje chodit ven. Já jsem s dětmi venku každý den, chodíme se procházet do parku. Jedinou podmínkou je, že musíme být stále v pohybu, nesmíme se shlukovat a stát na místě. Můžeme se procházet, běhat a jezdit na kole.
Nesmíme se ale nikam přesouvat, vláda chce, aby se lidé zdržovali a vycházeli ven pouze v místě svého bydliště. Kdybych třeba chtěl jet s dětmi k moři, tak to teď možné není. Velká spousta Belgičanů má totiž své druhé byty u moře, mnoho by jich proto jezdilo tam a zpátky. Musíme prostě zůstat v Bruselu.
Hlídá se dodržování těchto doporučení?
Například v neděli jsem šel s dětmi za náš dům do parku. Hráli jsme fotbal, a potom jsme si na chvíli sedli na sluníčko. Přijeli policisté na koních a upozornili mě, že nemůžeme sedět ani hrát fotbal. Byl jsem sice pochválen za to, že jsem s dětmi venku, ale prý smíme pouze chodit. Hezky mě tedy upozornili na chybu a vysvětlili mi doporučení vlády.
Takže pokud porušíte vládní doporučení, žádný postih za to nehrozí?
Hrozí, můžeme dostat pokutu 250 euro (téměř 7 tisíc korun) za shromažďování. Hrozí každému, kdo dělá s přáteli například nějakou grilovačku nebo párty. To je myslím jediné, za co jsou sankce. Jinak se vláda snaží o to, aby šlo vše domluvou. Zdá se, že se to daří, lidé to opravdu dodržují. Belgičané jsou v tomto velmi ukáznění. Ulice jsou prázdné, lavičky dokonce oblepili páskami, aby nesváděly k sezení.
Máte povinné roušky?
Roušky tady zatím povinné nejsou, ze dne na den se to ale mění. Naposled jsem byl nakupovat před týdnem a roušku jsem tam měl jen já a zhruba každý desátý člověk. Dnes už takových lidí vídám v parku mnohem více. Není to tak, že by je měl každý, ale teď už je má dobrovolně tak každý třetí. Já jsem třeba ušil třívrstvé roušky s drátkem na nos. Ručně, bez šicího stroje, trvalo mi to tři dny (smích). Teď máme roušky doma všichni.
Ostatní lidé roušky sehnali jak?
Co jsem teď četl, tak tady roušku můžou lidé dostat v lékárně spolu s dezinfekčním gelem. To vše na recept od lékaře. Zadarmo to ale není, musí zaplatit. Roušky jsou tady, stejně jako jinde ve světě, nedostatkové zboží.
To, že dobrovolně nosíte celá rodina roušky, je váš nápad?
Ano, ale začali jsme je nosit z jiného důvodu. My jsme byli shodou okolností s rodinou na dovolené v Itálii ve chvíli, kdy koronavirus v Evropě propukl. Odjížděli jsme se na konci února, tehdy začala taková ta první všeobecná panika. Po návratu do Bruselu děti onemocněly, měly teploty a kašel. Lékaři nás proto celou rodinu poslali na testy. A právě tehdy nám dali roušky, které jsme museli nosit do té doby, než budou výsledky. Na ty jsme čekali čtyři dny, naštěstí vyšly negativně.
Když jste čekali na výsledky testů, museli jste být doma v karanténě?
Po tu dobu jsme byli s dětmi doma, ale přímo nařízená karanténa to nebyla. V práci mě požádali o to, abych po návratu z Itálie zůstal doma. Ale povinné to ze strany vlády nebylo. Mě osobně se pobyt doma nakonec protáhl, protože během toho vzešlo doporučení, aby zaměstnanci pokud možno zůstali na homeoffice. Takže už jsem doma skoro měsíc.
Lékaři měli už tehdy nějaké speciální vybavení?
Ano, byli oblečení profesionálně, měli roušky a speciální pláště. Také se k nám chovali jinak, než je běžné. Byli jsme tam s nimi sami, vyčlenili si prostor i čas jen pro nás.
Vydala Belgie i nějaká opatření pro seniory?
Je to podobné jako v Česku. Senioři mohou nakupovat ráno od sedmi do devíti hodin, v tu dobu do obchodu nikoho jiného nepustí.
V Česku je většina obchodů, kromě potravin a drogérií, uzavřených. Jak je to v Belgii?
Obchody jsou naopak otevřeny i v neděli, což v Belgii vůbec není zvykem. Na nákupu se naopak můžeme zdržet jen třicet minut, zároveň je povolen pouze omezený počet lidí v obchodě. Tuším že na patnáct metrů čtverečních může být v prodejně jen jeden člověk. U vchodu stojí manažer a vše koordinuje. Není to ale nic, co by nějak rapidně měnilo situaci.
Jediné, co je opravdu jiné, je to, že všude chybí toaletní papír. Neumíme si to s manželkou vysvětlit. Chápali bychom to v Česku, kde si lidé pamatují z dob komunismu, co je to utírat si zadek novinami. Ale možná, že už jich je v obchodech dostatek. Chodíme totiž nakupovat jednou za týden, vláda navíc doporučuje chodit do obchodu jen v nejnutnějších případech.
Češi se hlavně na sociálních sítích semkli a podporují se v dodržování vydaných opatření. Vznikají také různé spontánní akce. Děje se v Belgii něco podobného?
Tady akorát každý den v osm večer všichni vylezou na balkon nebo koukají z okna, hraje hudba, zpívá se a tleskáme všem těm, kteří nasazují v těchto dnech životy pro ostatní. Takže pro zdravotníky, prodavačky, kurýry a další. Nerad bych na někoho zapomněl.
Takto se v Bruselu děkuje všem, kteří nasazují svůj život pro ostatní | VIDEO: Dušan Gombos
Všiml jste si v posledních dnech ještě něčeho dalšího?
Jediné, co je na aktuální situaci pozitivní, je to, že je poprvé v Bruselu v březnu fakt hezké počasí. Normálně to tady tak není, pořád prší a je tady takový škaredý opar. Jako v každém velkém městě je zde spousta aut a zácpy. Tím, že jsou lidé teď doma a nejezdí do práce, ubylo smogu a obloha je úplně čistá. Je tady najednou zvláštní klid a nezvykle čisto. A hlavně jsme konečně celá rodina společně doma, a to je pro nás moc pozitivní. Normálně jsme totiž pořád v práci a nemáme na sebe čas.
