Jako Zázrak v Andách bývá někdy označován pád letadla v roce 1972 v Chile. Ze 45 lidí, kteří byli na palubě, přežilo jen 16. O drsném 72denním pobytu uprostřed pustiny po letech od tragédie napsal knihu jeden z přeživších pasažérů.
Jose Luis Inciarte strávil po pádu letadla dlouhých 72 dní uprostřed sněhové pustiny v chilských Andách. „Dlouho jsem čekal, než jsem vůbec byl schopen o naší zkušenosti mluvit na veřejnosti. V horách se ukázalo to nejlepší, co v lidech je, bojovali jsme jeden za druhého,“ popsal pro britský Mirror. Jeho kniha Memories of the Andes vyšla v prosinci loňského roku a vzpomíná v ní na celou událost od nástupu do letadla v uruguayském Montevideu, až po záchranu, ve kterou už ani nedoufali.
„Naposledy jsem objal svou snoubenku Soledad, otočil jsem se a prošel pasovou kontrolou. Když jsem šel k letadlu, viděl jsem ještě, jak na mě mává. Věděl jsem, že mi bude chybět, zároveň jsem se ale těšil na čtyřdenní výlet do Santiaga v Chile, kde pár mých kamarádů mělo hrát rugby,“ vzpomíná Jose na 12. říjen roku 1972.
Let Fuerza Aérea Uruguaya 571 | FOTO: Pedro Escobal / Creative Commons / Public Domain
Protože v noci foukal silný vítr, muselo letadlo neplánovaně přistát v Argentině. Následujícího dne ale znovu vzlétlo a na palubě se rozběhla párty. Téměř nikdo nedbal pokynů posádky, aby zůstal sedět. Asi po hodině a půl se letadlo dostalo do silných turbulencí a piloti havárii už nedokázali zabránit.
„Cítil jsem, jak letadlo začalo prudce padat, řítili jsme se přímo na skálu. Pak se ozvala strašná rána, když do skály narazilo křídlo. Schoval jsem si hlavu mezi nohy a zavřel oči, byl jsem přesvědčený, že tam ve svých 24 letech zemřu,“ říká Jose.
Když se letadlo zastavilo, nastalo na chvíli absolutní ticho. To ale vzápětí protrhnul křik raněných. Při nárazu se utrhl ocas letounu i obě křídla. Ze 45 lidí na palubě zůstalo naživu 27, z toho 24 bez vážnějších zranění. Pomocí kufrů utěsnili díru v trupu, aby se uchránili před chladem, díky rádiu pak měli informace o tom, jak probíhá pátrání po letadlu. Po 10 dnech se ale dozvěděli, že záchranářské práce byly odvolány, o přežití se tak museli postarat sami.
Památník nehody letu Fuerza Aérea Uruguaya 571 v jihoamerických Andách | FOTO: BoomerKC / Creative Commons / Public Domain
Skromné zásoby jídla ale brzy došly a před přeživšími stála nejhorší otázka v životě – sníst mrtvé kamarády, nebo sami zemřít? „Hodně jsme se kvůli tomu hádali, pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Lidi začali říkat, že kdyby umřeli, svá těla by beze všeho poskytli ostatním, aby je zachránili,“ popisuje Jose těžké rozhodnutí. „Jíst lidské maso ale není snadné, mysl musí tělo donutit to udělat. Moje ústa se odmítala otevřít, a když už se mi to podařilo, nemohl jsem to spolknout,“ říká Jose, který jedl jen minimálně a zhubnul 45 kilo, což byla polovina jeho váhy.
Aby toho nebylo málo, 16 dní po havárii zasypala trosky letadla lavina, zemřelo při tom osm lidí. „Tři dny jsme byli zasypaní sněhem, dýchali jsme pomocí vzduchovým tunelů, které jsme vyhrabali. Pobyt ve stísněném prostoru mi způsobil gangrénu v pravé noze. Abych se vyhnul amputaci, rozřízl jsem si nohu žiletkou, aby se do rány dostal kyslík a uvolnil hnis,“ vzpomíná autor.
12. prosince se trojice fyzicky nejzdatnějších vydala na pěší přechod And, aby přivolala záchranu. To se nakonec podařilo a 22. prosince na místo přiletěly vrtulníky. Šestnáct lidí, kteří havárii přežili, se na místo pravidelně vrací, aby uctili památku mrtvých kamarádů.
