Poslední dny se nesly ve znamení velkého předělu na naší politické scéně. Po dlouhých deseti letech končí éra Miloše Zemana. V Česku nemá prezident příliš velkou moc, nicméně samotné prezidentské funkci je přikládaný větší význam, než jsou jeho reálné pravomoci dané ústavou. A také samotní prezidenti jednali někdy na hraně či dokonce za hranou ústavou vymezených kompetencí. Ani Miloš Zeman v tom nebyl žádnou výjimkou.
„Kreativní vykladač“ ústavy
Dnes už bývalý prezident Miloš Zeman měl navíc ve srovnání s oběma svými předchůdci jednu velikou výhodu: Byl zvolený v přímé volbě a mandát od voličů je vnímaný jako mnohem silnější, než zvolení hlasy poslanců a senátorů.
Zeman si byl této skutečnosti samozřejmě plně vědom a sám přiznal v rozhovoru pro CNN Prima News, že se pokusil posunout politický systém směrem více k prezidentskému.
Po pádu vlády Petra Nečase se pokoušel předvést svoji sílu, když jmenoval vládu Jiřího Rusnoka složenou vesměs z jemu blízkých lidí, ačkoliv neměla šanci získat důvěru poslanecké sněmovny. Tato vláda vydržela jen několik měsíců a po předčasných volbách se těžiště moci přesunulo opět do poslanecké sněmovny.
Neměl šanci uspět
Změna systému by vyžadovala rozšíření pravomocí prezidenta, což by se neobešlo bez výrazné změny ústavy. Něco takového však nebylo politicky průchozí a už vůbec ne za situace, kdy neměl v parlamentu žádné uskupení, jež by stálo jednoznačně za ním.
Na jeho podporu původně vznikla Strana práv občanů – Zemanovci. Ta ale v žádných volbách výrazněji neuspěla. A když Miloš Zeman shledal, že mu nebude jakkoli užitečná, fakticky se od ní odstřihl a strana upadla do zapomnění.
V dalších letech se Zeman nezmohl při uplatňování svých pravomocí na více než občasné naschvály, když se zdráhal jmenovat nějakého ministra, soudce či profesora nebo když po volbách v roce 2017 vyhrožoval, že Sněmovnu nerozpustí, ani kdyby se po třetím pokusu nepodařilo sestavit vládu. Ani „kreativní využívání“ ústavy (naštěstí) nemohlo napáchat žádné trvalé škody na našem politickém systému.
Spolutvůrce zahraniční politiky
Podle Ústavy ČR prezident reprezentuje stát navenek a společně s premiérem a ministrem zahraničí je spolutvůrcem české zahraniční politiky. V některých ohledech pokračoval v tom, co započal už jeho předchůdce Václav Klaus.
Jeho prioritou bylo pokračovat v uplatňování pragmatického přístupu zvláště vůči pevninské Číně a Rusku. Věřil, že z této „realistické“ politiky bude mít česká ekonomika větší prospěch, než z „havlovského“ přístupu založeném na obhajobě lidských práv.
ČLR se stala předmětem Zemanova mnohdy až nekritického obdivu. Prohlásil o ní, že se tam jezdí „učit stabilizovat společnost.“ Dokonce šel tak daleko, že na varování tajných služeb před čínskými a ruskými špióny reagoval tím, že příslušníky Bezpečnostní informační služby, tedy jedné ze složek, která má na starosti naši bezpečnost, označil za čučkaře.
Kde jsou ty čínské investice?
Jedním z „highlightů“ jeho prezidentování byla návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga z roku 2016. Ta se samozřejmě neobešla bez kontroverzí zvláště kvůli excesům policie při potlačování protičínských protestů.
Oprávněnou pozornost vzbudil incident, kdy policie nařídila dvěma mužům sundat vlajku Tibetu a Tchaj-wanu z okna jedné kanceláře. I soud nakonec shledal, že to bylo v rozporu se zákonem.
Napomoci přílivu investic z Říše středu měl čínský podnikatel Jie Ťien-Ming, který Zemanovi dělal speciálního poradce pro ČLR. Jenomže v únoru 2018 byl Jie Ťien-Ming zatčen a nyní je patrně kdesi vězněný.
Snaha o příliv masivních čínských investicích skončila naprostou blamáží. Nepřišly ani žádné stovky miliard do pokročilých technologií. Zemanův „realistický“ přístup vůči ČLR znamenal v praxi spíše submisivní postoj a naší ekonomice významně nepomohl. Na rozdíl od Ruska se Zemanův postoj k Číně nezměnil.
Rusko, Vrbětice a otočka
Po většinu času razil bývalý prezident k Rusku přinejmenším velmi shovívavou politiku. Jeho proruské výroky často a ráda využívala ruská propaganda.
Ještě v roce 2021 zpochybňoval ruskou účast v útoku na muniční sklady ve Vrběticích. Prozření a velký obrat přišly až po ruském útoku na Ukrajinu v loňském roce, kdy i Zeman uznal, že jeho dlouhodobě zastávaný přístup je naprosto nepoužitelný.
Zde stojí ještě za zmínku, že ani Zemanova podpora Donalda Trumpa Česku nic nepřinesla. Žádné návštěvy amerického prezidenta se za ty čtyři roky, co byl Trump u moci, Česká republika nedočkala. I pro Trumpovu administrativu byly jeho dlouhodobě zastávané proruské či pročínské postoje vnímané jako překážka pro navázání bližších vztahů.
Prezident rozdělovatel
Miloš Zeman se rád stylizoval do role zástupce „dolních deseti milionů.“ V tomto ohledu je ale třeba dnes už bývalému prezidentovi přičíst k dobru, že pravidelně objížděl často opomíjené regiony a setkával se s lidmi.
Jedná se o věc, kterou nejvyšší představitelé často zanedbávali. Miloši Zemanovi trvalo nějakou dobu, než našel svoje místo v české politice. Nakonec se našel právě v roli tribuna s nezaměnitelnou image lidového baviče s becherovkou, který pro ostřejší výraz nejde daleko.
Co ho ale skutečně spojovalo s obyčejnými lidmi? Prakticky nic. Ve skutečnosti byl Miloš Zeman příslušníkem elit, proti kterým se jinak rád vymezoval, a intelektuálem, jemuž byly zájmy a život dolních deseti milionů naprosto cizí.
Vulgarity mu nebyly cizí
Když už jsem zmínil jeho Zemanův sklon k častému užívání ostřejších výrazů, nezměnil se ani jako hlava státu. Právě z jeho prezidentského období pocházejí jeho vůbec nejvulgárnější a nejvíce šokující výroky. Nejvíce se vryl do kolektivní paměti české veřejnosti jeho neslavný výstup v rámci pořadu hovory z Lán, z listopadu 2014, kde hovořil o Pussy Riot a tom, co o udělala tehdejší vláda se služebním zákonem.
Kdyby lidé měli uvést výrok, který se jim vybaví jako první ve spojitosti s Milošem Zemanem, zcela určitě by mnozí uvedli právě „kunda sem, kunda tam.“ Tristní bilance u člověka, těšícího se pověstí vynikajícího rétora chrlícího bonmoty.
Prezident Zeman pak v posledních letech spíše plnil rubriky věnované politickému bizáru. Doslova celosvětové pozornosti se pak dočkal jeho těžko uvěřitelný happening s pálením červených trenek, které na Pražský hrad umístila skupina Ztohoven místo prezidentské standarty.
Poslední dny ve funkci
Jeho konec ve funkci prezidenta se nesl především ve znamení kauzy stanu, který si Mynář půjčil pro svůj vlek. Pomyslnou tečkou pak bylo udělení milostí na poslední chvíli po společnost Energie stavební a báňská, která dostala trest za ovlivňování veřejných zakázek.
Důstojnost a vážnost samotného prezidentského úřadu v uplynulých deseti letech bezesporu silně utrpěla. A na frak dostala i samotná instituce udělování milosti.
Od hlavy státu se také všeobecně očekává, že bude člověkem spojujícím společnost a bude pomáhat zasypávat příkopy. Pro tuto roli však Miloš Zeman vyznačující se svým konfrontačním stylem neměl předpoklady a jak se dalo očekávat, jako prezident v ní naprosto selhal.
Bohužel zde svými projevy, v nichž nikdy nevynechal příležitost navážet se do druhých a urazit půlku republiky, záměrně přispíval k rozdělování společnosti a zasévání nových konfliktů. Stal se prezidentem rozdělovatelem.
Česká demokracie to zvládla
Ve srovnání se svými předchůdci Václavem Havlem a Václavem Klausem nebyl Miloš Zeman nikdy nositelem žádných velkých idejí. Mnozí přede mnou správně poukazovali na to, že byl především technologem moci, který dokázal vždy pružně měnit své názory v závislosti na situaci.
V už zmiňovaném posledním rozhovoru pro CNN Prima News prohlásil, že jeho „odkaz bude zase poměrně nudný a provokativní.“ Nemá ale pravdu, mimo jiné právě i důsledkem jeho flexibility a absence jasných dlouhodobě zastávaných hodnot nebude jeho odkaz prakticky žádný. Nenajdeme téměř nic, na co by se dalo navazovat.
Česko má za sebou kapitolu, která se zapsala černým písmem do jeho novodobé historie. Zároveň se však ukázala jedna pozitivní věc. Demokracie v Česku stojí na pevných základech a navzdory tomu, kdo seděl na Hradě a všem problematickým krokům minulého prezidenta, vše nakonec dokázala ustát. A to je dobrou zprávou pro nás všechny.
Přeji hezký den a veselou mysl!
Autor je europoslanec za KDU-ČSL.
