Čeští šéfové patří mezi ty, kteří nejvíc respektují volný čas svých zaměstnanců. Mimo pracovní dobu je vyrušují daleko méně, než ve většině evropských zemích. Vyplývá to z průzkumu Eurostatu.
Ačkoli Češi na své šéfy často a rádi nadávají, ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie se mají vlastně dobře. Eurostat v průzkumu zjišťoval, kolik zaměstnanců jejich šéfové v posledních dvou letech „naháněli“ mimo pracovní dobu. V celé Evropské unii bylo v loňském roce takových pracovníků 17,4 procenta, v Česku to bylo pouze 7,7 procenta. „Dá se tedy říci, že tuzemští šéfové ctí volný čas svých podřízených v kontextu situace v EU v nadprůměrné míře,“ komentuje výsledky průzkumu ekonom Lukáš Kovanda.
Lépe jsou na tom jen zaměstnanci v Litvě a Rumunsku. Litevské zaměstnance šéfové ruší jen ve 4 procentech případů, rumunské v 5 procentech. Naopak nejvíce neodbytní jsou zaměstnavatelé ve Finsku (35,3 procenta), Švédsku (32,3 procenta) a Nizozemsku (29,8 procenta).
Statistici také zjišťovali podíl zaměstnanců, které nejenže v uplynulých dvou měsících šéfové kontaktovali během volna, ale navíc jim i zadali úkol, na kterém museli začít pracovat ještě před začátkem dalšího pracovního dne. V Česku bylo takových lidí 5,2 procenta, v EU celkově 10,5 procenta.
„Lépe než čeští zaměstnavatelé si v této statistice stojí opět už jen ti litevští a rumunští, neboť v případě těchto zemí činil loni daný podíl shodně 3,1 procenta. Nejneodbytnější jsou v tomto ohledu opět finští šéfové (podíl loni činil 22,3 procenta) a šéfové švédští a britští (podíl loni shodně činil 15,9 procenta),“ vypočítává Kovanda.
Častěji se šéfové mimo pracovní dobu obracejí na mužské podřízené než na ty ženské. Muži se s takovým chováním setkali v 20 procentech případů, ženy ve 14 procentech. Co se oborů týče, nejčastěji i mimo pracovní dobu pracují realitní makléři, pracovníci v zábavním průmyslu, techničtí a administrativní pracovníci nebo IT specialisté. Naopak nejméně jsou vyrušování dělníci a zemědělci.
„Podobné statistiky je třeba brát s rezervou. Mohou být zatíženy určitou subjektivitou, či dokonce autocenzurou, plynoucích z kulturně-historicky daných norem a vzorců chování. To, co zaměstnanec ve Skandinávii už považuje za vyrušení, třeba zaměstnanec v zemích typu ČR, Rumunska nebo Litvy ve statistice ani nevykáže,“ dodává ekonom.
