Ve čtvrtek odpoledne všechny fotbalové fanoušky na světě šokovala zpráva, že za Barcelonu už nebude hrát její dlouholetý kapitán Lionel Messi. Důvodem je finanční situace katalánského velkoklubu, vysvětloval na tiskové konferenci jeho prezident Loan Laporta. Podle ekonoma Lukáše Kovandy mohou za problém fanoušci, kteří fotbalový tým vlastní.
„Na rozdíl od řady jiných velkoklubů, ať už fotbalových či jiných, je Barcelona navzdory obrovským tržbám jen poměrně málo zisková. Aktuálně je dokonce ztrátová. Provozní ztráta za období od loňského do letošního června činí 100 milionů eur. Samozřejmě, covid dopadl na sport těžce obecně, jenže bez něj by Barcelona stejně vykázala jen relativně titěrný zisk 29 milionů eur,“ vysvětluje hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.
Za neziskovostí podle něj stojí to, že fotbalovou Barcelonu vlastní ze sta procent samotní fanoušci. Takzvaných partnerů je téměř 150 tisíc. „Prezident Barcelony tak není žádný majitel, ale prostě jeden z desetitisíců spolumajitelů, tedy člověk, jehož ze svého středu do čela zvolila fanouškovská základna. Ročně fanouška jeho status partnera Barcelony vyjde na bezmála 200 eur. Za ně dostane snazší přístup ke vstupenkám na zápasy, hlasovací práva pro volbu prezidenta klubu nebo možnost využívat oficiální klubový mediální kanál,“ pokračuje ekonom s tím, že podobně funguje třeba také Real Madrid.
Fanouškovské vlastnictví se podle Kovandy španělským klubům zvláště vyplácelo v devadesátých a nultých letech. Nemusely totiž jako akciové firmy a mnohé jiné kluby rozdělovat zisk mezi standardní akcionáře. Mohli si tak i na velký dluh dovolit velmi nákladné nákupy hráčů typu Zinedina Zidana, Luise Figa, Davida Beckhama nebo Ronaldinha.
„Jenže s příchodem multimiliardářů typu Romana Abramoviče do evropského fotbalu, v jeho případě konkrétně do Chelsea, stejně jako se přílivem petrodolarů a arabských vlastníků do klubů jako Paris Saint-Germain nebo Manchester City nastala změna v poměru uplatnitelné finanční síly. Tyto kluby totiž financoval nejen dluh, ale také vlastní kapitál, v podobě vlastního jmění toho či onoho oligarchy, šejka nebo jiného boháče či bohaté firmy nebo skupiny,“ prozradil Kovanda.
To je však podle něj v případě fanoušky vlastněných velkoklubů prakticky nemyslitelné. „Fanoušci nikdy nedopustí, aby se dělili s někým, jehož srdce netluče bezvýhradně a celoživotně pro Barcu nebo Real,“ popsal ekonom. Bez jejich souhlasu však ke změně v majetkové struktuře nedojde. Ve výsledku tak finanční síla Barcelony nebo Realu relativně zeslábla. „Musely jít do ještě hlubšího dluhu, aby mohly držet ve své finanční síle krok s velkokluby financovanými v zásadní míře vlastním kapitálem,“ tvrdí Kovanda.
Prohlubující se dluh si však nejbohatší klub světa, jakým Barcelona je, může dovolit utáhnout. I pro ni je to však podle ekonoma stále rizikovější, a to zejména tehdy, kdy přijde nečekaná událost. Takovou bohužel byla pandemie koronaviru, která dolehla na celý sport.
„Protože Barcelona nikdy nemusela generovat jako firma standardním akcionářům zisk, její ziskovost byla vždy velice útlá. Rekordní tržby tohoto klubu tak šly v podstatě jen na splátky kypícího dluhu a na nákupy hráčských posil,“ popsal Kovanda. „Barcelona si neodkládala peníze stranou, nevytvářela si polštář pro špatné časy. Ty udeřily s příchodem pandemie,“ doplnil.
Kovanda proto varuje, že fanoušci jsou fajn na stadionu. „Jejich emoce tým mohutně povzbudí. Ve finančním řízení klubu jsou však přílišné emoce někdy na škodu. Vedení Barcelony a ostatně i Messi a tedy fanoušci samotní to nyní poznávají na vlastní kůži,“ uzavřel.
