Kvůli vládním opatřením jsme museli zavřít celý hotel, prozradila Barbora McInnes (29), která odešla do Skotska za prací. Proč se jí nepodařilo najít jiné zaměstnání a proč nedosáhne na žádnou finanční pomoc?
Barbora navštívila Skotsko poprvé před osmi lety. Tuto možnost získala v rámci praxe, která jí byla nabídnuta při studiu vyšší odborné hotelové školy. Vzhledem tomu, že byla právě po rozchodu a potřebovala velkou životní změnu, osudovou výzvu přijala.
Po téměř půlroční praxi se vrátila zpět do Česka a pokračovala ve studiu. Neustále ovšem dostávala ze Skotska nové nabídky práce. Řekla si, že přijme pouze tu nabídku, která bude odpovídat její konkrétní představě. Brzy se tak stalo a Barbora začala při studiu každé léto trávit na severu Velké Británie. Po dokončení školy s titulem diplomovaného specialisty se do Skotska přestěhovala natrvalo.
Kde ve Skotsku přesně pracujete a čím se živíte?
Pracuji a žiji v malé vesničce asi 40 kilometrů od Inverness, hlavního města takzvané Skotské vysočiny. Pracuji jako manažerka hotelu, a protože máme hned za lesem Lochneské jezero, máme v sezóně úplně plno.
Celou dobu pracujete na této pozici?
Ne, v počátcích jsem pracovala jako servírka nebo pokojská, protože má angličtina nebyla nejlepší. Mám štěstí, že se moc nestydím, takže jsem se nebála mluvit. Díky tomu jsem se tu správnou angličtinu rychle naučila. Po třech letech přišlo povýšení na provozní hotelu, po dalších dvou letech jsem se stala manažerkou hotelu a to mi zůstalo dodnes. Je to nejvyšší pozice, na kterou jsem se v tomto hotelu mohla dostat.
Osobní život se Vám ve Skotsku také povedlo vybudovat?
Téměř celou dobu, co tady pracuji, jsem žila v domě pro personál společně s dalšími zaměstnanci. V průběhu života ve Skotsku jsem poznala nyní už svého manžela, se kterým mám syna. Zhruba před dvěma lety jsme si koupili nedaleko hotelu vlastní dům.
Velkým tématem je nyní koronavirus, který zasáhl i Velkou Británii. Ovlivnilo to nějak Váš život?
Můj osobní život to moc nezměnilo, byla jsem totiž donedávna na mateřské. Už v jejím průběhu jsem se sice začala do práce pomalu vracet, díky vládním opatřením máme ale teď hotel zavřený. Takže jsem zase doma, dny trávím se synem a rodinou.
Horší je to v pracovním životě. Bydlíme totiž na místě, které je závislé na cestovním ruchu a bez turistů je to tady v podstatě prázdné. Normálně pracujeme pouze v sezóně, hotel otevíráme v březnu a končíme před Vánoci. Málokdo ze zaměstnanců si v té době bere dovolenou a všichni se snažíme vytěžit ze sezóny co nejvíce.
Letos jsme ale měli otevřeno pouze deset dní. Kvůli vládním opatřením jsme prvně museli zavřít restauraci a následně celý hotel. Nikdo ze zaměstnanců, včetně mě, nemá proto žádný příjem. Nevíme, co bude dál. I když znovu začneme fungovat, určitě bude nějaká časová prodleva, než se hotel opět zaplní. Podle mého odhadu minimálně dva měsíce, z letošní sezóny tak už letos nebude nic.
Existuje v těchto případech pro zaměstnance nějaká finanční podpora?
Pro většinu ano, podobně jako v jiných zemích i zdejší vláda proplácí zaměstnancům 80 procent mzdy (tzv. kurzarbeit). Jenomže pro sezónní pracovníky to neplatí. Částka se totiž vypočítává podle mzdy za únor, ten měsíc ale u nás nikdo nepracoval.
Problém je v tom, že vláda hází sezónní pracovníky do jednoho pytle. Nerozlišuje totiž, zda jde o lidi, kteří sem přijeli pracovat pouze na léto a pak se vrací zpět do své země, a nebo jestli se jedná o zaměstnance, kteří pracují pouze v hlavní sezóně a zároveň zde bydlí.
Já osobně pracuji každý rok 10 měsíců a za tu dobu si musím našetřit na zbylé dva měsíce života, abych tady mohla zůstat. Na žádnou pomoc ale ani přesto nedosáhnu. Slyšela jsem, že bych se mohla jít přihlásit na pracovní úřad, kde bych dostala nějakou minimální dávku a aktivně si hledat práci. Ale s mým zaměřením je teď nemožné si najít jiné zaměstnání. Myslela jsem, že bych mohla jít pracovat například do hypermarketu. Místa už ale obsadili lidé z Inverness, kteří přišli kvůli koronaviru o práci. Nic jiného tady není.
Když porovnáte současný stav práce ve Skotsku s Českou Republikou, v čem vidíte rozdíly?
Líbí se mi, že Česká republika reagovala na celou situaci rychle. Oproti Skotsku i celé Velké Británii je to podle mě markantní rozdíl. Myslím si, že by tady měli trochu přitvrdit.
Vím, že i v Česku jsou lidé, kteří mají aktuálně s prací problémy, ale nepřijde mi, že až tak zásadní. Většina mých známých v Česku stále chodí do práce a nebo mají home office. I šikovní podnikatelé si našli svou cestu a nějak se snaží vyrovnat se situací. Chápu, že teď asi bohatnout nebudou, ale mohou dělat alespoň něco. Tady, kde žijeme my, jsou kupní síla pouze turisté. Sama ale nevím, co je správně, a co není, všechno je to jen můj pocit z toho, co se kolem mě děje. Jen se těším na ten den, až bude tahle situace pryč.
Jaká jsou ve Skotsku konkrétní opatření?
Tady je nařízená karanténa od 22. března, od té doby jsme doma. Co tady není povinné a já osobně s tím nesouhlasím, jsou roušky. Tady tvrdí, že roušky jsou hloupost a odmítají je zavést. Všimla jsem si, že je kvůli tomu Británie veřejností často kritizována. Já nejsem virolog ani hygienik, ale když se na to podívám selským rozumem, tak si myslím, že zakrytý nos a ústa určitě nemůže nikomu ublížit. I kdyby to snížilo riziko nákazy o minimum, stojí to za to.
Stejně, jako všude, pak máme otevřeny pouze potraviny, lékárny a drogérie. Do nich se pouští pouze určitý počet lidí, na podlaze jsou vyznačené doporučené rozestupy a prodavačky mají u pokladen nainstalovány plexiskla. Na procházky a za sportem chodit můžeme, je to ale doporučeno omezit na minimum.
Máte přehled o počtu nakažených?
My žijeme v místě, kde je malá osídlenost, těch případů tady proto moc nemáme. Na druhou stranu ve zprávách se k tomu vyjadřovali místní virologové a hygienici s tím, že nejsme v průběhu vývoje pandemie ani v polovině. Ten největší bum má ještě přijít, údajně je teď ticho před bouří.
Jak se cítíte Vy?
Mě osobně nejvíce sráží na kolena to, že absolutně nevím, co bude. Jsem plánovací typ, nevadí mi sedět a nic nedělat, ale s vědomím toho, že třeba za týden už budu zase pracovat. Mám nepříjemný pocit i z toho, že mám svou druhou polovinu rodiny v Česku. Kdyby se u nich něco nepříjemného dělo, tak za nimi nemám šanci dojet. Co bych dala za to, abych mohla rodičům alespoň zamávat přes okno. Takže si jen pořád říkám, abychom zůstali všichni doma, ať je to co nejdříve pryč.
Je něco, co Vás překvapilo?
Začátkem března jsem byla u rodiny v Česku a na poslední chvíli jsem odletěla domů do Skotska. V České republice už tehdy začínala kvůli koronaviru lehčí panika, lidé vykupovali obchody a dělali si zásoby. Tehdy jsem si říkala, že se tohle ve Skotsku stát nemůže, velmi jsem se ale spletla. Tady to bylo o hodně horší, doteď se určité věci nedají koupit.
Nejhorší bylo, že matky nemohly v obchodech sehnat kojeneckou výživu pro děti. Navzájem si to musely posílat poštou z Anglie. V jednu chvíli se nedaly sehnat ani plenky a vlhčené ubrousky. Teď už je to naštěstí lepší, ale opravdu byla krize, dokonce i s jídlem. Prvních deset dní jsme v obchodě sehnali jen mraženou pizzu a instantní polévky. Čerstvá zelenina, maso, jednoduše základní potraviny, ze kterých běžně vaříme, nebyly k sehnání.
V Česku se na sociálních sítích hodně probírá vláda. Znáte nějakou událost ze Skotska, která šokovala místní?
Nejvíce se v poslední době řešilo, když hlavní expertka skotské vlády pro oblast zdravotnictví Catherine Calderwoodová porušila vlastní opatření proti šíření koronaviru. Právě tahle paní velmi často promlouvala k lidem v televizi a na sociálních sítích, kde apelovala na to, abychom seděli doma a chránili tak naše lékaře a zaměstnance v první linii. Následně byla ale přistižena s celou rodinou v autě při cestě na výlet. Ihned musela rezignovat. Tak tohle třeba byla pro mě fakt absurdita, káže vodu a pije víno.
